O MNĚ
Pohyb mě zachránil dřív, než jsem pochopil proč. Jako dítě v dětském domově jsem nevěděl, co je to práce s emocemi, trauma nebo nervový systém. Jen jsem intuitivně cítil, že když se hýbu, něco ze mě konečně spadne. Že tělo dělá to, co hlava neumí – pustí napětí, které se nedá unést.
Vyrůstal jsem v prostředí, kde bylo jednodušší věci necítit. A možná i proto byla pro mě tak důležitá Monika. Byli jsme skoro jako sourozenci. Oba jsme sportem utíkali od toho, co jsme nedokázali pojmenovat. Ona měla v sobě světlo, které dokázalo přeřvat realitu kolem nás. Jenže když se musela vrátit do prostředí, které ji ničilo, to světlo zhaslo. Když jsme slyšeli, že zemřela, nedokázali jsme plakat. Těla nás nepustila. Tehdy jsem tomu nerozuměl, dnes už vím proč – když je bolest příliš velká, tělo ji prostě zamkne.
A možná právě tam začala moje práce. U té první zkušenosti, kdy jsem na vlastním těle viděl, co udělá neprožitá emoce, strach nebo napětí, když se v nás usadí. Tělo začne tuhnout. Hrudník se zavře. Kyčle se stáhnou. Dech se zkrátí. A člověk to bere jako normu, dokud ho to nezačne brzdit.
Pohyb pro mě nikdy nebyl jen „trénink“. Je to způsob, jak porozumět tomu, co se ve mně děje. A když jsem později začal pracovat s lidmi, zjistil jsem, že každý z nás nosí svoje příběhy podobně – v zádech, v čelisti, v břiše, v dechu. A když tyhle vzorce uvolníme, začne se měnit všechno ostatní.
Proto vzniklo Pohybové espresso. Chtěl jsem vytvořit něco, co lidem pomůže každý den — bez výkonu, bez tlaku, bez nutnosti „něco dokazovat“. V programu učím přesně to, co jsem se naučil v životě já: že tělo mluví vždycky první. A když mu dáme prostor, pustí napětí, které jsme roky drželi. Uvolní emoce, které jsme nechtěli vidět. A dovolí nám nadechnout se jinak — klidněji, opravdověji.
Každá moje lekce vychází z toho, co jsem sám prožil. Vím, jaké to je držet věci uvnitř, až vás to začne bolet. A vím, jaké to je, když se to začne uvolňovat. Ten rozdíl je nepopsatelný. A možná i kvůli Monice věřím, že když už se něco nedalo změnit v minulosti, má smysl měnit to aspoň v přítomnosti — skrze tělo, skrze pohyb, skrze dech.
Dělám tuhle práci s respektem k tomu, co v sobě lidé nosí. Protože nic není „jen fyzické“. A když to pochopíme, tělo konečně začne spolupracovat.
